THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Samota, nenávist, bolest, odevzdání. Všechno neštěstí tohoto a jiných světů, podávané v jako šnek pomalém tempu, na kovovém tácu nazdobeném ponurými náladami stejně pomalých riffů a zvučným, i když pochmurně naladěným zpěvem. To je doom metal. Hudební styl starý téměř jako celý heavy metal sám a přesně a jasně pojmenovatelný (pomineme-li samozřejmě výsadní autorské právo BLACK SABBATH) také od okamžiku, kdy nad prodejními pulty obchodů s hudbou spolu s debutovým albem švédských CANDLEMASS zavanul také studený chlad zhouby a nasládlý pach hniloby a zatuchliny.
„Sedím sám v temnotě a čekám, až budu volný,
pláču, osamělý a opuštěný,
dychtím po tom, aby už přišel můj čas, smrt znamená jen život,
prosím, nechte mě zemřít o samotě.“ („Solitude“)
Slova, která by se dnes mohla zdát jako vytržená ze slabikáře klišé, měla v roce 1986 úplně jinou sílu. V reakci na revoluční a závratně rychlý vývoj metalových škatulek kolem sebe se CANDLEMASS nejen jejich prostřednictvím pokusili nabídnout alternativu, která měla obejít thrashová, blacková a deathová „zvěrstva“, a za pomoci sofistikovanějšího projevu nabídnout specifický prožitek příbuzných fantasticko-temných nálad. A hned napoprvé se jim to podařilo tak, že to otřáslo i samotnou věčností.
Album, pojmenované latinskou imitací na „Epic Doom Metal“ alias definici stylu kapely, přitom nemělo přijít na svět zrovna lehce, o čemž svědčí například angažování hostujícího pěvce Johana Längqvista na skutečně poslední chvíli. Výhradní autor hudby i textů Leif Edling (až do dnešních dnů samozřejmě vůdčí persóna švédských černokněžníků) však měl už tehdy koncepci CANDLEMASS pevně v rukou, a tak se nemohlo stát nic menšího, než že zpěvák do kapely zapadl jak vychladlé tělo nebožtíkovo do přesně naměřené rakve. A to všechno je slyšet od prvního tónu nesmrtelné hymny „Solitude“, v níž je mimochodem nadefinována veškerá podstata doom metalového bytí a smýšlení. Samota, nenávist, bolest a odevzdání. Po křišťálově akustické předehrávce (už tady vám z Längqvistova výrazu běhá mráz po zádech) přichází geniální a téměř halucinogenní riff, na jehož bedrech by CANDLEMASS unesli snad všechnu tíhu světa. Opravdová fantazie. V závěsu nacházíme rovněž přiléhavé sólo a užuž je tady další doomový monolit, kterému čas vtisknul stejně účinný punc nezaměnitelnosti. Téměř desetiminutová „Demon´s Gate“, opanovaná dalším všemocným riffem, nahlíží za brány všednosti, kde dominuje syrově magicko-hororové téma. Plynule přecházíme k podobně uhrančivému pohledu do nejznámější z čarodějnických propriet („Crystal Ball“) a se staženým hrdlem i před černý kámen, oplývající jistými, přesně neurčenými vlastnostmi („Black Stone Wielder“). Příval výjimečných kytarových nápadů neustává a ve snovém duchu, sem tam nakaženém i zhoubnou (klávesovou) melodií, kapela přikračuje k posledním dvěma skladbám, s nimiž se naplní i počtem krátký, nicméně maximálně výřečný obsah alba. A zejména pak v podání závěrečné „A Sorcerer´s Pledge“ je to konec jak má být, s uhrančivou předehrou, rozmanitým hudebním dějem a gradací v gejzíru melodického ženského zpěvu, kterému snad mohl být dopřán ještě o chvíli delší prostor (jak ostatně názorně předvádí i pozdější zpěvák skupiny Messiah Marcolin v živém záznamu skladby na albu „Live“).
Věru tak se tedy kalila zkáza, esence (navzdory jejímu fyzickému „promítnutí“) v metalových vodách speciálně vítaná, a tak tedy vznikl jeden z prvních pomníků tohoto památného rozkladného procesu. Vzpomeňme na něj s pokorou, nejlépe pak přímo u reproduktorů s hlasitostí nastavenou v odpovídající výši.
„Epicus Doomicus Metallicus“ aneb jak se kalila zkáza.
Johan Längqvist
- zpěv
Mats "Mappe" Björkman
- kytara
Klas Bergwall
- kytara
Leif Edling
- baskytara
Mats Ekström
- bicí
1. Solitude
2. Demon´s Gate
3. Crystal Ball
4. Black Stone Wielder
5. Under The Oak
6. A Sorcerer's Pledge
The Door To Doom (2019)
House Of Doom (EP) (2018)
Death Thy Lover (EP) (2016)
Psalms For The Dead (2012)
Ashes To Ashes (Live DVD/CD) (2010)
Death Magic Doom (2009)
Lucifer Rising (EP) (2008)
King Of The Grey Islands (2007)
Candlemass (2005)
Essential Doom (Best Of) (2004)
Doomed For Live (Live) (2003)
From The 13th Sun (1999)
Dactylis Glomerata (1998)
As It Is, As It Was (Best Of) (1994)
Chapter VI. (1992)
Live (1990)
Tales Of Creation (1989)
Ancient Dreams (1988)
Nightfall (1987)
Epicus Doomicus Metallicus (1986)
Vydáno: 1986
Vydavatel: Black Dragon Records
Stopáž: 43:03
Produkce: Candlemass & Ragne Wahlquist
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.